Co od svého psa očekáváme:
Pro převážnou většinu majitelů psů je z hlediska poslušnosti psa
plně dostačující, když pes přiběhne na první zavolání, netahá za
vodítko, na vycházce neobtěžuje ostatní lidi tím, že za nimi běhá a
vyskakuje na ně a podobně. Každý si také přeje, aby jeho pes se
k ostatním psům choval uměřeně, tj. zbytečně je nekontaktoval
způsobem, ze kterého pak vznikají mezi psy různé půtky a rozepře,
končící vrčením, někdy i rvačkou.
Chování psa se s věkem mění:
Je třeba rozlišit chování u štěněte, u psa v období dospívání a
u psa v dospělosti. Každé z těchto období má svá specifika a je třeba
je při výchově citlivě respektovat. U štěněte je převažujícím rysem
hravé chování, kterým se připravuje na budoucí život plnoprávného
člena smečky. Období dospívání mezi sedmým až desátým měsícem věku
je pak přechod k tomu, že u psa se plně začíná rozvíjet vrozené
smečkové chování.
Psovi je vrozeno smečkové chování:
Je nutno si uvědomit, že pes je smečkový tvor, vrozeně uzpůsobený
k životu s ostatními příslušníky smečky, která může ve volné
přírodě u divoce žijících psů čítat i několik desítek jedinců.
U psa chovaného v bytě mu smečku plně nahrazují dospělí členové
rodiny popřípadě další psi v domácnosti.
Pes má vrozenu schopnost se plně podřídit autoritě vůdce smečky, ale na
druhé straně má vrozeno v každé jednotlivé situaci vystoupat na
společenském žebříčku ve smečce aspoň o jeden stupínek výše.
Tyto dvě vrozené vlohy se dají při výchově psa dobře
využít:
- Buďme tedy svému psu autoritou, buďme při výchově důslední a pes se nám odmění tím, že se podřídí pravidlům, která stanovíme. Tato pravidla však musí být neměnná, nelze psovi dovolit to, co jste mu minule zakázali a naopak.
- Když majitel psovi dovolí, aby v některých situacích převzal vůdčí roli, vystoupal na společenském žebříčku nad svého majitele, pes se této úlohy rád ujme. Neumí však s rolí velet člověku zacházet, nevyzná se v ní a věřte, že je v této úloze nešťasten. Pes je spokojený, když mu člověk život organizuje a řídí. Dejme životu svého psa pevný řád, stále stejná, nikdy se neměnící pravidla. Každá situace musí být řešena stejnou, vždy neměně se opakující sekvencí úkonů. Nepřipusťme ani jednu situaci, ve které nám bude náš pes nadřazen.
Uvidíte, že vztah psa a jeho majitele bude harmonický, pro psa se život
stane čitelný a srozumitelný a pes i jeho majitel v něm budou šťastni
a spokojeni.
Naučme svého psa, aby nám rozuměl:
Život nás lidí je pro psa komplikovaný a ve své podstatě
nesrozumitelný. Naším světem je svět slov, je založen na verbální
komunikaci. Nesnažme se se svým psem komunikovat mnohoslovnými povely,
které opakujeme s vysokou kadencí. Pro běžnou komunikaci plně vystačíte
s deseti až patnácti povely. Naučte psa těmto povelům rozumět, povel
vydávejte jen jednou a jeho splnění důsledně vyžadujte. Mezi
jednotlivými povely musí být časová prodleva.
Nepřenášejme na psa své nálady, nikdy nedopusťte, abyste jednou psovi
něco dovolili a podruhé jej za totéž pokárali. Pes nám přestane
rozumět. Pes, který člověku nerozumí, tak ten neposlouchá.
Za jednoduché příklady může sloužit například vítací rituál při
příchodu majitele domů, vyskakování na člověka, vynucování si
pozornosti ze strany psa apod. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že
pes je živý tvor a má svá práva, není to hračka, ke které se uchylujeme
jen tehdy, když máme zrovna chuť si s ní pohrát.
Situační chování psa:
Pes neplánuje budoucnost, nehodnotí minulost. U psa se existuje situační
chování. Pes se v dané situaci chová podle vzorce, kterým danou situaci
řeší na základě předchozích zkušeností tak, aby mu jeho reakce
přinesla prospěch. Je jen na nás, abychom toto při výchově svého psa
využili. Je na nás, abychom při výchově vštípili psovi do paměti
správné vzorce, kterými na konkrétní situaci reaguje.
Psa vždy informujme, zda je jeho zvolené řešení správné, nebo špatné.
Pokud pes něco provede správně, VŽDY mu musíme sdělit ono kouzelné
slůvko „to bylo dobře“, popřípadě jej jen pohladit. Na to NIKDY
nezapomeňte, ani po splnění sebejednoduššího povelu. To, že pes
poslechne, nepovažujte za samozřejmé.
Příklad první: Pes se dostane k misce, ve které máme
naše jídlo. Začne je žrát. Máme tři možnosti: Zareagujeme ještě
v okamžiku, když pes projevil úmysl, nebo se na něj oboříme
v okamžiku, kdy už má část našeho jídla v žaludku. Třetí naší
reakcí je pak to, že jej mu vyčiníme až s odstupem času, když
zjistíme, že miska je prázdná a pachatel spokojeně odpočívá
v pelíšku.
Jediná správná reakce je první, pes získá zkušenost, že toto jednání
se mu nevyplatilo, a vzorec chování si opraví. Pokus o krádež našeho
jídla nebyl úspěšný a ještě dostal vyhubováno.
V obou dalších případech se pes do krádeže pustí znovu, protože
úspěch (jídlo mám v bříšku) se dostavil a převáží nad rizikem
podniku (dostanu do kožichu). S tímto rizikem pes ve svém vzorci chování
počítá a akci považuje za úspěšnou a příště se do krádeže pustí
znovu. Jsou majitelé, kteří krádeže jídla řeší tak, že mají na lince
půl metru od kraje čáru a veškeré jídlo je vždy „za čarou“, mimo
dosah psa. Jediné správné je psovi nechat naše jídlo v dosahu a jen si je
pohlídat a psa okřiknout již v okamžiku, kdy projeví úmysl. Tedy: pokud
pes se snaží nám sebrat něco, co je naše, nenechejme se strhnout k tomu,
že věc dáme z jeho dosahu. Právě naopak, nechejme ji tak, aby ji mohl pes
sebrat a v okamžiku, kdy se o to pokusí, dejte povel fuj. Pokud budeme takto
důsledně postupovat vždy, je možno nechat psa klidně celé dopoledne
samotného s naším jídlem v dosahu a ani se jej nedotkne. Tím také
vyřešíme žraní odpadků a exkrementů v případě, když je pes venku na
volno. Mnozí majitelé se odstranění tohoto problému s poslušností vyhnou
jednoduše tak, že psovi nasadí na vycházce koš, protože když jej
okřiknou, pes jen zvýší rychlost požírání, a pokud se majitel ke psovi
přiblíží, tak s „kořistí“ uprchne do bezpečné vzdálenosti a tam ji
s jistým „šibalským“ výrazem ve tváři – to jsem tě zase
doběhl – urychleně spořádá. Nejhorší možnou reakcí majitele je
následný výprask, který psovi udělí poté, co se mu jej podaří
dostihnout. Jediné, čeho výpraskem docílí, je, že výrazně zhorší
přivolání psa.
Příklad druhý: Tahání na vodítku. Pes je na vycházce na
vodítku, něco jej zaujme a pes vyrazí příslušným směrem. Pokud se
jedná o psa váhy nad 15 kilo a majitel má ještě navíc psa na krátkém
vodítku, povede se psovi pohnout majitelem. Ten musí nejprve několika kroky
napřed dohnat a předehnat své vychýlené těžiště a pak teprve začíná
v záklonu brzdit pohyb psa. Nebo také můžeme někdy vidět psa na napnutém
vodítku s obojkem zařezaným do krku, který za sebou vláčí svého
majitele. Zde se v obou případech opět jedná o chování, které psovi
přináší prospěch, tentokrát v tom, že na vycházce napínáním za
vodítka projevuje nadřazené dominantní chování. Prospěch spočívá
v tom, že pes je ten, kdo určuje směr pohybu, majitel se mu podřizuje.
Náprava je snadná, zde ale v tomto případě nejde jen o nápravu tahání
za vodítko, zde je škubání a napínání vodítkem jen jedním z obrazů
celkového vztahu psa a majitele. Tím, kdo řídí nejen v této, ale
pravděpodobně v dalších situacích, není člověk, ale pes. Zde se
musí individuálně posoudit celkový vztah mezi psem a jeho majitelem, a ten
kdo musí změnit své chování, je vždy v první řadě člověk.
Nezaměňujme přísnost a důslednost:
Při výchově svého psa buďme důslední ihned poté, co si jej přivedeme
poprvé domů. Pozor, nikdy nezaměňujte důslednost a přísnost. Přísnost
není na místě, pes není náš podřízený. Nedělejme nikdy svému psu
šéfa. Na místě je důslednost v tom smyslu, že životu psa dáme pevný
řád s neměnnými pravidly, kterým se pes naučí rozumět.
Berme psa jako svého partnera, kterému nahrazujeme vůdce smečky, který mu
poskytuje sociální zázemí, pocit jistoty, bezpečí, ochranu, zajišťuje
smečce dostatek potravy.
Pes, který svého majitele přijme za svého přirozeného vůdce, pes, který
se svému majiteli naučí rozumět, ten svého majitele poslechne na slovo,
protože podřízení se řádu a pravidlům je mu vrozeno.
RNDr. Karel Zelníček
1A Hotel pro psy
Brno, Botanická 24
tel.: 720 396 746
www.1a-hotelpropsy.cz
