Lubomír Vaněk – karikaturista, ilustrátor a malíř

Pracoval jako propagační výtvarník, věnuje se především tvorbě karikatur a kreslenému humoru.

Vydává zatím svou jedinou knihu Od revoluce po rozvod a do dalších přispěl svými ilustracemi. Je autorem obalů na CD, kalendářů, firemních log a maskotů, komiksů, kreseb pro reklamní účely, rozkresů animací na webové stránky.

V roce 2007 jej zařadila asociace Cartoon Assotiation C.R.N. mezi 101 velkých karikaturistů a portrétních umělců světa.

V posledních letech se Lubomír Vaněk zabývá tzv. rychlokreslením karikatur, vystupuje na různých propagačních a společenských akcích v Česku a zahraničí, kde je schopen nakreslit za krátkou dobu velké množství hostů.

Je rovněž zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejrychlejší karikaturista na světě.

Jak se u vás projevila schopnost malovat? Maloval jste doma po zdech?

L.V. Své první kreslířské pokusy si nepamatuji, jelikož dle vzpomínek rodičů jsem „přirostl“ k pastelkám již v prvním roce svého života. Po zdech jsem nemaloval, vždy jsem měl dostatek papíru. Až na stará kolena jsem se dostal k malbě na zeď, nyní například vytvářím v jedné brněnské westernové restauraci čtyřmetrové stádo koní.

Kdo vás nejvíce ovlivnil?

L.V. Nejvíce mi dala akademická malířka Věra Frydrychová, u které jsem studoval především portrét a figurativní kreslení. Velmi se mi vždy líbila francouzská škola portrétní karikatury od Honoré Daumiéra z předminulého století až po současného Mulatiéra. U nás portrétní karikatura velkou tradici nemá, určitě nejvýraznější byl však Kája Saudek. Z tvůrců kreslených vtipů se mi líbil Neprakta a pak můj veselý přítel Petr Urban. Jako vzor nemám nikoho, chtěl jsem si vytvořit svůj vlastní rukopis.

Koho raději malujete? Cizí osobu, nebo známého?

L.V. V podstatě technicky je mi to úplně jedno, ale velmi rád si vždy „pohraji“ s nějakým svým oblíbencem (např. Connery, Kraus, Menšík, Louis de Funés…) nebo naopak neoblíbencem (např. Paroubek).

Už se některý z namalovaných urazil?

L.V. Občas se mi při živém vystoupení přihodí, že nakreslená osoba není spokojena.

Téměř vždy se jedná o dámy kolem padesátky, které nechtějí vidět pravdu a vrásky a podbradky by chtěly umazat. Stalo se mi dokonce, že jedna paní karikaturu přímo přede mnou roztrhala. Naprosté většině lidí však dělám svou tvorbou naopak radost a na mých vystoupeních se tvoří fronty. Kdysi jsem neudělal radost panu Mečiarovi, kterého jsem v roce 1992 nakreslil na titulní stranu Dikobrazu jako čerta, a on si pak v rozhlase stěžoval, že z něj Česi robia diabla.

Rád cestujete, proč zrovna sever – Skotsko? Láká vás lochnesská příšera? Dáte nám nějaký tip, oslovilo vás nějaké místo?

L.V. Miluji cestování vůbec, ale takové to poznávací trajdání. Ležení u moře jsem sice taky párkrát zažil, ale už to zažít nechci. Navíc mi nedělá příliš dobře horko nad 28 °C, takže proto ono cestování po severní polokouli. Dlouhá léta bylo Skotsko mým snem, no a když už „to šlo“, tak jsme tam s manželkou vyrazili a zjistili, že jsme objevili překrásnou zemi, tak krásnou, že bychom se tam klidně okamžitě přestěhovali. Zejména pak severní skotská vysočina (Highland) a severozápadní kouzelný ostrov Skye jsou přírodním rájem na zemi. Příšeru v jezeře Loch Ness jsem samozřejmě taky vyhlížel s připraveným fotoaparátem, ale musel jsem se spokojit jen se smočením končetin v chladných vodách a kamínkem vyloveným v jezeře (pozor, odvážení nerostů z Loch Nessu je zakázáno!)

Severní podnebí Skotska je proměnlivé, jste náladový? Viděla jsem vás v kiltu, oblékáte si ho dle pravidel?

L.V. Skotské počasí mi velmi vyhovuje. Každý den několikrát zaprší a párkrát se ukáže sluníčko, které vás spolu s atlantickým větrem vždy rychle osuší. Avšak čistota zdejšího vzduchu se s naším nedá srovnat. Skotskou sukni neboli kilt nosím, však jsem členem Klubu přátel Skotska a zúčastňuji se různých skotských a keltských akcí a třeba hudebních festivalů, kterých se v naší vlasti koná několik ročně. Kilt si samozřejmě oblékám dle pravidel, takže i naostro, avšak nestačí mít jen plizovanou „sukni“ z pravé skotské vlny, do povinné výbavy patří i sporran (ona taštička pod břichem), vlněné podkolenky s podvazky a třásněmi, nožík za pravou ponožku, kiltpin (stříbrná nebo zlatá ozdoba na kilt), keltský kožený opasek a malá placatice se skotskou whisky, která se nosí zasunuta za levou podkolenkou. A to už nehovořím o „velké večerní“, kde je potřeba speciální sako a další doplňky. No, mám štěstí, že mě v tomto mém skotském koníčku podporuje i moje drahá polovička, ne každá žena by to možná zvládla.

Máte v Brně nějaké místečko, kde rád pobudete?

L.V. Třebaže jsem se narodil na České ulici a prožil dětství v centru města a především na Špilberku, mým kultovním místem je již několik let hrad Veveří a jeho okolí. Vždy, když jsem unaven či jinak rozladěn, toto romantické místo mne uvede do klidu a pohody.

Čím byste chtěl být, kdybyste nemaloval?

L.V. Sice si to nedovedu představit, ale nejspíš něčím z mých koníčků. Takže buďto cestovatelem, paleontologem nebo rockovým bubeníkem (kdysi jsem se o to pokoušel). Kdyby nepřišel únor 1948, tak bych byl pekařem. Můj děda, než byl znárodněn, měl totiž na České 10 pekařství, které by zdědil můj otec, a já jako starší syn bych nejspíš tomuto podniku nyní vládnul. Ale to si nedovedu vůbec představit.

Máte mezi svými výtvory svůj nejoblíbenější nebo nejcennější?

L.V. Na to mám jednoznačnou odpověď. Kdysi jsem měl velkou potřebu vyrovnat se vnitřně s tematikou Krista. Vytvořil jsem tehdy (1983) technikou enkaustiky na dřevěné desce Portrét Krista a dodnes považuji toto dílko za nejsilnější, které se mi podařilo namalovat.

Jste členem Spolku nepřátel smutku a přátel jazzu. Jaký máte rád humor?

L.V. Spolek nepřátel smutku a přátel jazzu, jehož bossem je Laďa Kerndl, je především hudebním klubem, ve kterém se scházejí milovníci dobré muziky, dokonce nejen jazzové a dobrou náladu si navozují především hraním a poslechem hudby. Humor mám rád tzv. anglický,

Jaká je pro vás motivace, když se vám nechce malovat?

L.V. Tak to se mi stává málokdy. Ale když už to přijde, tak stačí uchopit tužku a sednout k papíru a pak už to jde samo…

Máte nějaký svůj nesplněný sen či přání?

L.V. Mám to štěstí v životě, že téměř všechny mé dávné sny se mi podařilo splnit. Neskromně však mohu zmínit ještě dva. Na stará kolena bych si chtěl pořídit domeček na Vysočině (není to sice skotský Highland, ale je tam taky krásně), tam prožít podzim života a vrhnout se opět na malování obrazů (nyní převládají karikatury a ilustrace) a více se věnovat tvorbě pro děti, tedy oboru, který jsem studoval na škole.

-RED-