Brněnské televizní studio se za dobu své existence vrylo do paměti televizních diváků hned několika úspěšnými literárnědrama­tickými a zábavnými seriály. Stejně tak jména některých osobností se zapsala do „zlaté kroniky“ televizní tvorby. Bohužel v převážné míře se jedná o pořady, které vznikly před revolucí a dnes už nesou přívlastek pamětnické. Vzpomeňme jen na Jiřího Prokelu a jeho zábavně publicistické návštěvy v rodinách – Dnes večer u…, téměř věčný cyklus Všichni se ptají, komu to hrají, silvestrovské pořady s Vladimírem Menšíkem a Moravankou. Vysokou sledovanost a neobyčejnou oblibu měly i všechny pořady cyklu Zpívá celá rodina a Manželský pětiboj.

V oblasti dramatické tvorby si jistě bez problémů vzpomenete na cyklus televizních detektivních příběhů ze současnosti s názvem Stopy zločinu autorů Karla Štorkána a Jaroslava Petra. V Brně a později na pražském Barrandově působil také dramaturg a scenárista Jiří Blažek.

Naprosto bezkonkurenční počet repríz v domově i v zahraničí ovšem zaznamenal seriál natočený na motivy knížek Zdeňka Galušky Slovácko sa súdí a Slovácko sa nesúdí. Byl to trhák sedmdesátých a osmdesátých let a dodnes televizní stanice zařazují tento seriál do hlavních vysílacích časů. Co je s největší pravděpodobností příčinou tak velkého úspěchu? Je to neuvěřitelné, ale označení situation comedy – sitcom – situační komedie, přišlo k nám, do naší televizní tvorby mnohem později než v místech svého vzniku. Nikoho tenkrát vůbec nenapadlo, že pamětnický seriál Slovácko sa nesúdí je vlastně sitcom. Úsměvné příběhy ze Slovácka z počátku minulého století, které v seriálu vypráví nerozlučná dvojice tvořená stařečkem Pagáčem a Jurou Kláskem, jsou čistým příkladem tohoto žánru. Pro úplnost dodejme, že prvky sitcomu mají i Tři chlapi v chalupě a Taková normální rodinka. V současnosti je pokračováním sitcomů seriál Hospoda.

…PÁR SLOV O AUTOROVI

Zdeněk Galuška pocházel z Uherského Brodu a vedle literární práce se věnoval i malování. Hrál na housle, vedl ochotnický divadelní soubor. Galuškovy příběhy vznikaly na podkladě autentických událostí. Navštěvoval soudní přelíčení, odposlouchával příběhy a scénky, a to byla dokonalá příprava k psaní soudniček. Ty vycházely nejprve v Moravských novinách a poprvé knížka Slovácko sa súdí vyšla v roce 1947.

Skutečným impulsem k realizaci televizního seriálu se ovšem stala až další kniha s názvem Slovácko sa nesúdí, která vyšla v roce 1972 a kde se poprvé setkáváme s legendárním strýčkem Pagáčem. Tuto postavu autor vymyslel, stejně tak její humorné příběhy. První seriálové zpracování pochází z roku 1976. Další šestice příběhů se začala natáčet až po dalších osmi letech.

V roce 1984 začala brněnská redakce zábavných pořadů v Krátkém filmu Praha natáčet pokračování seriálu a režisérem byl opět Petr Tuček. Vzhledem k tomu, že autor i režisér už nejsou mezi námi, požádali jsme dramaturga seriálu PhDr. Jaroslava Petra o několik veselých historek z natáčení.

Kdo byl iniciátorem hereckého obsazení hlavních postav?

Nebudete tomu věřit, ale Zdeněk Galuška strýce Pagáča psal pro konkrétního herce. Režisérovi prostě oznámil, že by to měl hrát „Jožo Kroner“. Režisér Tuček nevěřil, že by tuto roli vzal. Galuška mu prostě zavolal a on to vzal. Jura Klásek, tedy Oldřich Velen, to už byl kolektivní návrh.

Vy jste se ujal dramaturgie až druhé série šesti příběhů. Proč se s pokračováním seriálu tak dlouho čekalo?

Dnes se hovoří o úspěšném dvanáctidílném seriálu. Po pravdě řečeno, prvních šest dílů stálo hodně peněz a nikdo nevěřil v takový divácký ohlas. Navíc seriál napsaný v nářečí se mnoha lidem nezamlouval. Nikdo si v té době netroufal předložit projekt pokračování seriálu, nikdo nevěřil tomu, že knížky poskytnou dostatek dramatických a současně zábavných námětů pro další pokračování. Já jsem se prostě s vedoucím výroby Petrem Bílkem dohodl, že projekt řediteli Svatopluku Bimkovi předložíme dokonale rozpracovaný včetně aproximatického rozpočtu. Pak jsme jeli do Prahy za ústředním ředitelem a on to schválil včetně finanční dotace pro brněnské studio.

Vypadá to, že jste hodně riskovali. Dlouhá přestávka v natáčení je vždy nepříjemná. Jak to bylo v tomto případě?

„Stařeček Pagáč a jeho přítel Jura Klásek trochu zestárli, ze šohajů se stali tatíci a z holek maměnky. Moc vína se mezitím vypilo, na krchově přibyly nové hroby, do kolébek nová diťátka. Moc věcí se změnilo…“ Těmito slovy zahajuje Zdeněk Galuška druhou šestici příběhů, a to je také částečná odpověď na vaši otázku.

Seriálové pojetí klade značné nároky na hereckou kontinuitu hlavních postav, hlavní protagonisté zůstali, ovšem většině z nich přibylo mnoho vrásek. Režisér měl šťastnou ruku i na nové herecké tváře. Dal šanci Jiřímu Kodetovi, Iljovi Prachařovi, Slávce Budínové, Janu Skopečkovi, Karlu Augustovi a dalším. Petr Tuček měl pro herecké obsazení vždy „šestý smysl“, a navíc sám pocházel z Kyjova.

Jaké bylo natáčení?

Drahé a velmi náročné, ale plné pohody a úsměvů. Historické scény, kroje, hodně profesionálních herců i místních amatérských komparzistů. Navíc připravit dobové stavby a nepoužívat kulisy, to byl nadlidský úkol. Štáb se s tím vypořádal perfektně, i když se točilo v prostředí vinných sklípků a dotěrných domorodců, kteří se snažili se všemi herci navázat „spolupráci“.

Jozef Kroner a Oldřich Velen „spolupracovali“ velmi ochotně, a tak se nejednou stalo, že jejich hledání trvalo i několik hodin, a to až do doby než režisér a produkční začali svolávat celý štáb výstřelem z brokovnice…

Hlavní protagonisté Oldřich Velen a Jozef Kroner si zaslouží samostatné pokračování našeho rozhovoru v příštím čísle.

Děkujeme za rozhovor – TV Kabrňák