Cesta jednotvárnou nevadskou krajinou do Kalifornie je únavná a dlouhá, protože rychlostní limit je jen 112 km za hodinu. Zde se limity dost dodržují a řidiči jsou mnohem disciplinovanější než u nás. Je zde sice vidět na míle daleko, ale rychlost se kontroluje i z vrtulníku, který se nedá odhalit dopředu. Cestu osvěžují jen různé příkazové a informační cedule. Nejčastější je tu informace o zákazu vyhazování odpadků, případně výše pokuty (až 2 tisíce dolarů). Přesto se zde odpadky vyskytují, v tom už nejsou lidié tolik disciplinovaní. Viděl jsem chodit kolem silnice dobrovolníky v reflexních vestách s označením nevadské ekologické organizace, kteří je sbírali. Naše aktivisty jsem takto nikde neviděl, inu věřme tomu, že účastí na demonstracích a nátlakových akcích udělají pro životní prostředí více. V jednom úseku, zvaném Studený potok, jsou cedule zakazující chodit pěšky podél cesty, případně zastavovat. Později jsem pochopil i proč je tady obrovská věznice. Dále se dozvíte, že vjíždíte do prostoru, kde armáda Spojených států provádí permanentní výcvik. Je zde omezení rychlosti, zřejmě proto, aby bylo možno si to lépe prohlédnout.

Výkonné auto s funkční klimatizací je zde nezbytnou nutností. V této souvislosti bych všem, co si hodlají půjčit auto, doporučil použít služeb celosvětově zavedené půjčovny (např. Hertz). Nutno nepodlehnout lákavým cenám lokálních půjčoven, protože cenová úspora je (se započítáním všech příplatků) zanedbatelná. Navíc u slušné půjčovny se nestane, že by nebyla ani kapka vody v ostřikovači, anebo, že by se muselo po odevzdání vozidla ještě jít s kufrem do kanceláře k dalšímu vyřizování. Rovněž se neustále snaží něco do ceny přidávat. Jelikož se mi pobyt prodloužil oproti původnímu plánu, musel jsem si prodloužit i dobu výpůjčky auta. Pracovnice sdělila, že je to možné, ale že budu platit pokutu, protože jsem měl vrátit vozidlo ráno. Upozornil jsem ji, že mám vracet auto sice ráno, ale až zítra (prozřetelně jsem šel už den předem). Nevyvedlo ji to z míry a řekla, že stejně budu platit pokutu, protože vracím vozidlo dřív, a agilně ukazovala prstíkem na příslušný paragraf ve smlouvě. Po mém sdělení, že auto nevracím, a naopak si ho ponechávám, se odběhla poradit s kolegou, aby mi pak vítězoslavně sdělila, že mi tu položku za pokutu milostivě odečte. Další problém byl při vracení, odevzdal jsem obě smlouvy. Pracovnice (tentokrát jiná) mi opět řekla, že budu platit pokutu za pozdní odevzdání. Upozornil jsem ji na prodloužení druhou smlouvou, akceptovala to sice, ale hned řekla, že musím platit za prázdnou benzínovou nádrž. Opět jsem musel oponovat, protože spotřebu benzinu z nádrže jsem měl zaplacenu už v první smlouvě, což nakonec uznala. Z toho plyne poučení: v Americe platí, že co je psáno, to je dáno!

To už je Death Valley, vstupné je lidové – 20 USD na auto a týden, vstupenky z automatů je nutno dát za sklo.

Death Valley v Kalifornii má speciální klima, vysoké hřebeny hor izolují zdejší území od okolní pouště, proto zde vzduch cirkuluje pouze uvnitř údolí a dochází k nárůstu teploty, blízké pohoří Sierra Nevada dělá srážkový stín (roční srážky menší než 5 cm). Toto místo má dva rekordy,: je nejteplejší na severní polokouli (max. měřená teplota 57°C ve stínu) a nejníže položené místo na západní polokouli (až 68 m pod mořem). Udává se, že má rozlohu téměř 8000 km². Údolí je téměř 230 kilometrů dlouhé a 8 až 25 kilometrů široké. Vzhledem k rozlehlosti je nutná autoturistika a je dobré si cestu předem naplánovat, aby se za den stihla alespoň polovina z turistických atrakcí. Povrch solného jezera je sůl s pískem a vydatně se práší. Brýle jsou nutností, sůl v očích není příjemná. Pitný režim je v tomto prostředí opravdu nutný.

Dante’s View – dubnová vyhlídka z nadmořské výšky asi 1600m (20°C), je to nádherný pohled do údolí (–50 m/35°C). Naproti je Mount Whitney (4418 m) nejvyšší hora USA, když se nepočítají šestitisícovky na Aljašce.

Vyhlídka je vykoupena zdoláním klikaté cesty s místy až 24% stoupáním.

Twenty mule team canyon – je průjezdný autem jednosměrně, cesta je jakási neudržovaná šotolina a příšerně se tu práší. Tímto kaňonem byl dopravován borax (tetraboritan sodný), který se tu těžil na konci 19. století. Byl dříve používán jako organické rozpouštědlo, dnes je toto tavidlo či hnojivo těženo jinde. Desetidenní produkce asi 40 horníků byla vypravována na železnici do 250 km vzdáleného města Mojave. Těch 30 tun boraxu bylo naloženo na dva obrovské vozy, vpředu bylo zapřáhnuto po dvojicích 20 mul a vzadu byla cisterna, protože muly musely po cestě trvající deset dní pít.

Později (1894) nahradil muly parní stroj „Starý Dinah“, a když po několika letech těžby boraxu společnost zkrachovala, byl parovůz používán na dopravu vytěžených rud z dolů.

Zabriskie point – je to zajímavá vyhlídka, nesoucí jméno po řediteli zmíněného dolu. Pohled odsud patří k nejznámějším z Death Valley.

Usazeniny z dávného jezera vzniklého po ustoupení moře, byly překryty s lávovými vyvřelinami sopečného původu a zbrázděny erozí. Panoramatický pohled na ně je zajímavý, protože kromě tvarové rozmanitosti jsou i barevně odlišné v různých odstínech od žluté po hnědou.

Badwater je nejnižším bodem 86 m pod úrovní moře. Název nepranýřuje kvalitu vody, ale množství. Vody je zde buď nedostatek (většinou), anebo nadbytek (zřídkakdy). Do nejnižšího místa totiž voda dost ochotně a hlavně rychle přitéká, proto je na pontonech. Návštěvníky všude varují cedule, že tu hrozí bleskurychlé záplavy.

Na skále je vyznačen bod úrovně moře.

Dá se zde celkem dobře procházet po tvrdém a rovném povrchu, a kdo má trochu trpělivosti, může najít vodu asi po třiceti centimetrech hrabání. Namočením se tento povrch stane velmi měkký a kluzký. To je příčina jevu zvaného „samovolně se pohybující kameny“ v Racetrack Valley. Racetrack Valley jsem vzhledem k její odlehlosti nenavštívil. Když totiž zafouká silný vítr (80 až 100km/h) a povrch nestačí ještě vyschnout, pohybují se i velké kameny po podivně klikatých drahách (viz ilustrační foto z průvodce).

Gold canyon – jak název napovídá, byla zde i naleziště drahých kovů.

Artist’s palette – jednosměrná, autem průjezdná, prašná cesta vedoucí skálami, jejichž duhové barvy připomínají malířovu paletu.

Natural bridge – vytvořen proudy tající vody z hor.

Zelenou vegetaci lze udržet jen umělou závlahou. I když v místě zvaném Salt creek – slaný potok, teče opravdu voda, i když jen na jaře. Voda je 3× slanější než v moři, protože v době tání prosakuje voda z hor slaným podložím, je teplá až 45°C. Žije prý tam i ryba (pupfish), má asi 5 cm a přizpůsobila svůj životní cyklus tomuto prostředí (žije jen 3 měsíce). Bohužel zrovna nebyla žádná doma.

Návštěvnické centrum ve Furnace creek je 60 m pod mořem, a je tu, jak již název napovídá, hic. Ale uvnitř je příjemná klimatizace a zajímavé expozice. Je zde i jediná benzinka v okolí a nutno si uvědomit, že obsluha končí už v pět odpoledne. Automatický výdej není ochoten akceptovat všechny platební karty. Pročež zpáteční cesta pouští může být napínavá, kdy člověk očima tlačí střelku benzinového ukazatele nahoru. K vidění je toho tady víc, ale čas je neúprosný, tak snad příště!

Z cest pana Zdeňka Smejkala